Teď už je Jakoubkovi 10,5 měsíce, je to zlatíčko, láska a lotr mexickej. Při vzpomínání na porod jsem se přistihla přitom, že se opět úplně stejně přiblble usmívám jako jsem se usmívala těsně po jeho narození. Žádnou konkrétní bolest si nedokážu vybavit, vzpomínám na porod jako na nádhernej zážitek a jsem ráda, že, i když byl dlouhej (cca 26hodin), byl bez komplikací a všichni tři jsme ho zvládli na jedničku.
13.4.2007 Pátek Dnes mám termín! Pátek třináctýho - takový krásný, pro někoho šťastný pro jinýho nešťastný datum. Čekám, co se bude dít.......
Venku je skoro 30°C, břicho mám obrovské a už se opravdu těším na porod.
Dopoledne jdeme s kamarádkou na kafíčko. Ona už má půlročního chlapečka a tak je naše poklidné sezení na kavárenské zahrádce doprovázeno hlasitým Vojtíškovým doprovodem. Já už jsem strašně zvědavá, jestli budu mít růžovoučkou holčičku nebo taky takového malilinkého roztomilého chlapečka. U kávy probíráme kamarádčin porod, co bylo nejtěžší, nejbolestivější, nejkrásnější, nejdojemnější, jak správně dýchat, kdy jet do porodnice..... Informace hltám plnými doušky a už se nemůžu dočkat, až to vypukne! Ale zatím se neděje nic, žádní poslíčci ani jiné předporodní projevy.
Odpoledne jedeme s manželem vyzvednout opravenou harmoniku do sousedního města. Když jdeme přes náměstí, začíná mě bolet „dole“, jakoby řezat. Nechce se mi vůbec pokračovat v chůzi. Sedám si na lavičku a čekám tam na manžela. Cestou zpátky už mě nic nebolí. Že by nějaká jiná forma poslíčků? Kdyby.....
K večeru opékáme na zahradě buřtíky a tak posílám miminku ještě něco málo nezdravého papáníčka, za den za dva už dostane jen moje mlíčko....
14.4.2007 Sobota
Ráno jedeme s manželem ke kamarádovi. Oba jsou nadšení kajakáři-začátečníci a rozhodli se pro trénink na rybníce. Sedím na dece na hrázi rybníka, sluníčko mi pere do zad, vyhřívám se a bavím pohledem na ty dva podvodníky. Bolesti nemám žádné, břicho je snad ještě rozměrnější než včera. Miminko kope, už by určitě chtělo ven.
Večer hraje manžel s kapelou na zábavě. Má zapnutý mobil a čeká, až zavolám, že UŽ!!!
Ale nic.............
15.4.2007 Neděle
Dnes mám narozeniny, je mi 29. Ježkovy voči, já jsem stará máma.......... Miminko by ale bylo krásnej dárek k narozeninám, ne?
Jedeme na oběd k manželovým rodičům. Máme svíčkovou, mňam. Tchýně tvrdí, že na tuhle dobrotu se bude chtít přijít miminko stoprocentně podívat. Možná má pravdu 🙂
Večer sledujeme v televizi „Ztraceni“. Je to děsně napínavý a záhadný, občas se divák něčeho pěkně lekne. Kamarádka mi jednou řekla: „Bacha, abys u toho neporodila“. 🙂 Když seriál skončí, jdeme si lehnout.
Ha, co se to děje? Cítím, že mi tvrdne břicho. Stah! Uf! Za chvíli zase. Uf, uf! U toho se nedá jen tak ležet. Říkám to manželovi a odcházím do kuchyně, roztahuju si tam gauč, pouštím na CD Saturnina a prodýchávám stahy. Jsou po cca 5-10 minutách. K tomu se přidává, dámy prominou, pěkný průjem a začíná odcházet hlenová zátka. To vypadá, že to nebudou jen poslíčci.
Stahy nejsou nijak příšerně bolestivé, pěkně je prodýchávám. Je to docela příjemné, hlavně ten pocit, že miminko bude snad brzy venku u mě 🙂 Jdu do sprchy, oholím se, ať to nemusí dělat v porodnici. Napustit vanu se bojím, co kdyby praskla plodová voda a já to ve vaně nepoznala. Možná zbytečná obava, nevím.
16.4.2007 Pondělí
Saturnin už běžel několikrát dokola. Aspoň si u těch stahů nepřipadám tak sama a v rámci možností se i docela bavím.
K ránu se intervaly mezi stahy začínají prodlužovat, třeba z toho nic nebude a tak když manžel vstává, posílám ho do práce. Když tak zavolám, nemá to daleko.
Intervaly se sice na chvíli prodloužily, ale stahy jsou bolestivější a okolo poledne se opět zkracují. Venku je vedro, mám otevřená okna a dovnitř se dobývají nějaké vosy. Mezi stahy je honím s novinama po pokoji. Jednu zabiju, další přilítne.... stah....další vosa...stah...vosa.... to nevydržím.... Volám manžela, ať přijede. Kdyby nic, tak může aspoň odhánět ty vosy... 🙂
Ve dvě hodiny odpoledne jsme rozhodnuti JET do porodnice! Stahy mám po 4-5 minutách, vlastně už několik hodin, tak snad nás nepošlou domů. Co už jiného to může být než porod!
Zvoníme na dveře porodnice: „My asi jedeme rodit“, říká manžel do mluvítka. „Jak asi? Určitě!!!“
Prohlíží mě mladá lékařka. Jsem otevřená na tři a už si nás tu nechají. Při vyplňování všech děsně důležitých formulářů popocházím po místnosti, funím u stahů. Prý jsou na to zvyklí :-))) Aby ne.
Celý den, vlastně od prvního stahu, jsem nic nejedla, ale hlad nepociťuju. Cítím se dobře, sil mám zatím dost. V porodnici mi ani nedělají žádnou „přípravu“ (klystýr apod.), prý nemusím. A když jsem měla celý den průjem, nic nejedla, není to prý nutné.
Odvádí nás s manželem na hekací pokoj. Je moc pěknej. Mám k dispozici velkej míč, postel, sprchu, na zdi je madlo, pod ním žíněnka, můžeme poslouchat rádio, fakt komfort. Jen ty stahy nám tu nádheru trochu ruší 🙂
Stahy jsou čím dál silnější a bolestivější. Pomáhá mi, když chodím sem a tam nebo se sprchuju horkou vodou. Někdy u toho sedím na velkém míči a pohupuju se. Břicho mám úplně opařené. Nepříjemné je, když musím ležet a měří se srdeční činnost miminka. Je to dlouhé a při stazích k nevydržení. Manžel se ale snaží žertovat, fotí nás v bílých nemocničních hábitech a tak trochu odvádí pozornost od bolesti. Mám nepříjemné křížové bolesti. Manžel mě masíruje na zádech jakýmsi „lunochodem“, který tam mají pro rodičky. Ale je mi to proti srsti, už nemám zájem ani moc komunikovat. Tak manžel masíruje sám sebe. To mě rozesmívá 🙂 I když to tak možná nevypadá, jsem ráda, že je tu se mnou!!!
Okolo 23. hodiny (nebo tak nějak, pojem o čase nemám žádný), mi „natrhnou“ plodovou vodu. Sama nepraskla a tohle by prý mohlo porod urychlit. Stahy jsou intenzivní, začínám být dostatečně otevřená, můžu začít tlačit. Takové to stádium, kdy už vás to nutí tlačit a vy ještě nemůžete, protože nejste dost otevřená, jsem naštěstí nezažila a naučené „psí“ dýchání nevyužila. Tlačím na posteli v pokoji s porodní asistentkou. Ležím na boku, zvednutou jednu nohu a nádech, zatlačit....nádech, zalačit.... „Vidím hlavičku“, hlásí porodní bába. Myslím, že můžu říct bába a myslím to v dobrém. Porodní asistentka, s kterou rodím, je opravdu ženská od rány, ale úžasná, povzbuzující, ale nelitující, no, prostě to, co potřebuju. „Vidím hlavičku a má černé vlásky, pojďte se podívat“, říká bába trochu se rozpakujícímu manželovi. „No jo, fakt! To bude asi po mě“, na to manžel. Já funím, tlačím a oni se tam klíďo baví, musím se taky smát, na miminko se tak těším, že tu bolest vnímám jakoby zdálky.
„To stihneme ještě dneska. Líbí se vám tohle datum?“, povídá bába.
17.4.2007
Jenže stahy polevují. Ach jo. Dostávám kapačkou oxytocin. Ten opět stahy rozjede, abych mohla miminko vytlačit a ono už se na té cestě ven dlouho netrápilo. Přecházím z pokoje přes sesternu............stah....... tlačím na sesterně, sestry si v klidu dělají své, jako bych tam ani nebyla.........jdu do pokoje, ve kterém je „koza“. Než si na ní sednu............stah...........tlačím.... sedím na koze.....stah, tlačím, stah, tlačím, stah....“Tlačte pomalu, nespěchejte!“ Drtím madla, nohy zapřené a tlačím.........křik, miminko je venku. Je to kluk!!! Jakoubek!!! Je 17.4.2007 0:15h.
Směju se, usmívám se, nemůžu stáhnout koutky, štěstí mi to nedovolí. Miminko je venku, hned ho dostávám na bříško, je to nádhera, je teploučký, oslizlý, křičí a je celý naše 🙂 Manžel je krásně dojatej, zmateně pobíhá kolem nás, sestřička mu říká, ať si vezme foťák a jde s ní. Berou Jakoubka na vážení, měření, očištění. Má 3,60kg a 50cm. Hned jak jsou zpátky, dostávám ho k sobě a zkouším ho přiložit k prsu. Má modrou teplou čepičku a je děsně srandovní.
Máme to za sebou......nebo vlastně všechno před sebou??? Ještě pořád jsem se nepřestala usmívat. Jak dlouho my to ještě vydrží??? 🙂
Bezproblémové porody a zdravá miminka všem přeje Jamalka
Přečtěte si i další články o porodu:
Podívejte se také na velký výběr kojeneckého oblečení, u nás si určitě vyberete.
Darování vajíček
Tereza Holubová
Biopotraviny pro děti
Medusa