Jak Andělka na svět přišla

V minulém článku jsem psala o tom, jak nečekaně jsem potřetí otěhotněla. Teď napíšu, jak se naší Andělce na svět moc nechtělo, ale nakonec to vzalo rychlý konec.

Vzhledem k tomu, že to bylo třetí těhotenství, všichni předpokládali, že porodím spíš dřív než později. Termín jsem měla 2. dubna. Kolem termínu jsem pila všemožné lektvary, které mají údajně rozjet porod. Nic. Týden po termínu jsem měla jít na vyvolání porodu. Odmítla jsem. Když už bylo 13 dní po termínu, naklusala jsem do porodnice z vlastní vůle s tím, že už teda jdem na to a to naše pídě z břicha vyženem. S mým gynekologem jsem byla dohodnutá, že nechci prostaglandinovou tabletu na vyvolání porodu, ale že mi, jako třetirodičce, „pustí vodu“.

Píše se 15.4. a my s manželem zvoníme na porodní sály. Následuje přijetí, monitory, sepsání všeho možného, vyšetření. Prostupná na prst, maximálně dva. Dirupce (puštění vody) by šla, jenže miminko lítá někde ve výši a při protržení plodových obalů by hrozilo vyhřeznutí pupečníku. Hmm. Nic moc.

Přichází zkušený lékař a nabízí mi čtvrt tablety prostaglandinů na uvolnění cest a hrdla a aby miminko mohlo lépe sestoupit a klesnout. Pak by se prý provedla ta dirupce. Moc jsem uvítala, že na mě lékař netlačil, vysvětlil, jak se věci mají a nechal rozhodnutí na mně. Dlouho jsem zvažovala. Nakonec jsem se rozhodla, že ano. Jdu do toho. Je 9:00 a je mi zavedena čtvrtka tablety. Nic se neděje. Je 10:00 a nic se neděje. Je 10:30 a děloha začíná pracovat. Kontrakce po imnutě a půl či dvou minutách, krásné asi na půl minuty, nikterak silné. Pohoda. Chodím, klečím, pohupuji se. Porodní asistentka je milá, nedoporučuje kvůli sestoupení miminka žádné polohy v sedě, ani na míči.

V 11:00 přichází opět lékař, vyšetřuje mě. Miminko lehce sestoupilo, hlavička naléhá, může mi protrhnout plodové obaly. Dirupce je možná. Hurá. Pouští vodu. Je jí hodně. Je lehce zkalená, žluto-zelená. Kontrakce rázem zesilují, ale stále jsou snesitelné. Ty opravdu pořádné přicházejí okolo 12:00. Ty jsou již výživné, stále po minutě a půl, ale už jsou delší a silnější. Snad to někam povede. Kolem 13:00 přichází porodní asistentka s mlaďounkou lékařkou. Monitor, kontrakce vydatné, ale miminko je stále kdesi nahoře. Vyšetřuje mě, jsem na pět prstů. Jedna či dvě kontrakce a cítím tlak na spodek. Opět mě vyšetřuje a ejhle, jsem otevřená, branka zašlá. Jenže pídě nedorotované, pořád kdesi nahoře. A teď přichází ta nejvýživnější hodinka.

Polohuju se bok, druhý bok, klek. Nevíme, kterým směrem se mimčo stáčí, abych mu polohou pomohla. Dýchám, funím. Manžel mi drtí, ehm masíruje, na mé přání při stahu křít, tam to bolí nejvíc. Stále na monitoru. Přichází ten zkušený lékař, který mi pouštěl vodu a předtím zaváděl tabletu. Cítím hrozný tlak na celý spodek. Při kontrakci mě to nutí přitlačovat. Přitlačuju a přitom silně vydechuju. Psí dýchání mi tentokrát nesedí, nevyhovuje. Říkám mu, že se mi chce „kadit“ a on mě chválí, že to je super, že to je tím, jak se mimčo dere ven. Kadím. Mladičká studentka mi utírá zadek. Je mi to putna. Ozvy klesají kolem 90. Porodní asistentka mi chce napíchnout kanylu „pro jistotu“. Mám strach, že není něco v pořádku. Ale v klidu vysvětluje, že je to jen pro případ, když by to bylo potřeba, a že pokud budou něco do kanyly dávat, bude mě informovat. Váhám. Říkám, že je to pro mě nepohodlné. Nechává rozhodnutí na mně. Nijak netlačí, netváří se kysele. Nakonec přece jen souhlasím. Napichuje kanylu, kterou nakonec nebude vůbec potřeba. Jsem stále na monitoru. Ležím na levém boku. Kontrakce jsem už drsné. Funím. Mručím. Cítím hlavičku. Doktorka kontroluje. No fakt. Přece bych nekecala a jako třetirodička poznám, že už dítě leze ven. Tak jo, prý se můžeme přesunout na porodní křeslo do vedlejší místnosti. Odmítám. Žádný problém, tak prý porodíme na posteli, kde jsem.

Ležím na boku. Horní nohu si zapírám o bok té mladé lékařky. Chuděra, může mít tak pětapadesát kilo. Netlačím. Nemusím zadržovat dech a tlačit. Stále jen silně a dlouze funím, vydechuji a pomáhám si vokalizací – mručením. Manželovi drtím ruku. Vylejzá hlavička. Koukáme na ni já i manžel. Já na ni sahám. Blonďaté kraťoulinké vlásky. Další stah. Vyfuním celé tělíčko. Chytám slizké pídě a beru si ho na břicho. Porodní asistentka mi ho pomáhá podat. Je 14:17 hod. Ňuchňám se s miminečkem. Pídě vříská. Nebojím se ho přitáhnout si výš přes břicho na prsa. Nabízím prso. Pídě křičí, prso nezájem. Dotepává pupečník. Manžel pižlá pupeční šňůru nůžkami, nejde mu to. Opět tupé, jako u předchozích porodů. Koukám pod prdelku. Je to holčička. Je to Andělka. Mám ji na holém těle, zakryta červenou dekou, kterou přinesla dětská sestra. Asi pět minut po vylodění Andělky kontrakce. Vytlačím placentu. Porodní asistentka ji přebírá a zkoumá. Celou ji rozpitvala a odebírá nějaký vzorek krve. Prý kvůli zkalené plodové vodě. Později manželovi říkala, že výsledky z té krve dopadly výborně, na to že byla plodovka zkalená.

Jdu do vedlejší místnosti na porodní křeslo, aby doktorka zkontrolovala porodní zranění. Andělku zatím bere dětská sestra s manželem, na zvážení. Má 3950 g. Andělku otírá do sucha a dává zabalenou manželovi. Mně zatím doktorka zjišťuje, že poranění nemám vesměs žádná, jen u močové trubice na jeden – dva stehy to bude. Cévkuje mě. Auuuu. Obstříkla to nějakým sprejem. Ten pálí. Přestává pálit. Vypadává jí cévka. Než nasadí novou, přichází to k sobě a když chce šít, odmítá, páč to děsně bolí. Stříká znovu tím znecitlivujícím sprejem. Ty dva stehy dělá snad deset minut. Mně se kroutí prsty na nohou. No někde se to naučit musí, ale mám pocit, že tam musím mít vyšité růžičky, jak dlouho to trvá. Zvedám se z křesla a s manželem a Andělkou odcházíme zpátky na pokoj, kde jsem rodila. Postel je zatím čistě převlečená (po tom krvavém masakru). Přikládám Andělku k prsu. Andělka se chytá a saje snad deset minut z jednoho a dalších deset minut z druhého. Pozoruje mě. Usíná. Bere si ji manžel.

Mám hlad. Obědvám maso s rýží, které mi donesli. Někdo ťuká na dveře. Áááá delegace. Porodní asistentka, ke které jsem chodila na těhotenské cvičení, spolu s budoucími maminkami jsou na prohlídce porodnice. Zvu je dá. Vyprávím v euforii, jaký byl porod. Gratulují. S manželem jsme na pokoji asi dvě hodiny. Rozesíláme radostné SMSky a telefonujeme. Andělka spinká. Přemisťujeme se na šestinedělí o dvě patra níž. Šla bych po svých, cítím se fit, ale mám si lehnout na lehátko, tak mě veze sestra a manžel nese Andělku.

Jsem na šestinedělí. Za hodinu, asi kolem 17:00 přichází babička se staršími dvěma dětmi. Seznamují se s Andělkou. Jsem šťastná.