Nekřičte na své děti!

U většiny dětí se občas objeví chování, které rodiče rozpálí. Snad každý rodič se alespoň jednou za čas dostane do situace, kdy na své dítě začne křičet. Většinou to bývá ve chvíli, kdy dítě neposlouchá, zlobí, dělá něco špatně nebo odmlouvá. Těžko se dá udržet a nekřičet. Křik však není nejlepším řešením, protože dítě obvykle začne plakat a bát se. Rodiče pak poté začnou trápit výčitky svědomí, že na dítě křičeli. Proč křik nic neřeší? A jak se zachovat ve chvíli, když je křik na krajíčku?

Křik škodí

Nekřičte, když se na své dítě hněváte. Dítě vám v tu chvíli nerozumí a vůbec netuší, proč se na něj zlobíte tak moc. Křik není na místě. Děti se křiku dospělých bojí, děsí je a zraňuje. Většina rodičů si uvědomuje, že by na děti křičet neměli, ale v danou chvíli se nedokáží ovládnout. Děti křik rodičů navíc často přiměje vzdorovat, zaseknou se, odmítají udělat to, co po nich rodiče chtějí. A hlavně se děti naučí, že musí poslechnout, až když rodič zvýší hlas. Jestli dítě neprojevuje ani špetku strachu, když na něj rodič zakřičí, je to pravděpodobně proto, že už si proti křiku vypěstovalo obranu. Častý křik rodičů může u dítěte vypěstovat pocit, že takové chování je normální. A pak se podobně projevují i děti. Křikem.

Dětská duše je křehká a křik může vývoj dítěte a jeho sebevědomí trvale poznamenat. Dítě není robot, má vlastní vůli, vlastní rozhodování. Mnohdy je výchova dítěte náročná, a tak ji někteří rodiče řeší pohlavkem nebo křikem. Pokud dítěti tu a tam loupnete jednu na zadek nebo pohlavek, rozhodně mu nejdete správným příkladem. Dítě bude násilí považovat za normální. Což není dobře. Pokud ale považujete křik za menší zlo, tak se mýlíte.

Křik, kterému jsou děti přítomny, postihuje mozeček, jenž zajišťuje koordinaci pohybů, má vliv na myšlení a řeč. Vědecké studie ukazují, že děti z rodin, ve kterých se křičí, mají tuto část mozku menší oproti věkovému průměru. Ale třeba u dětí v pubertě už je to jinak. Tam se mozek při křiku stimuluje. Jde zřejmě o adaptační proces, při kterém se dospívající jedinec připravuje na budoucí konflikty, které ho mohou potkat. Nadávky a urážky malým dětem výrazně škodí. Horší než dopad na mozeček je přebírání vzorců chování. Děti přejímají od rodičů vzorce chování ty dobré, ale bohužel i ty špatné. Dítě si pak do života odnáší konfliktní mechanismy řešení problémů. Je potom velmi pravděpodobné, že stejné výchovné prostředky použije na své děti.

Představte si dítě a maminku. Maminka je pro dítě vše, bezpečí a jistota ve velkém, neznámém světě. Nejhorší je, kdy na něj tato jistota a bezpečné zázemí křičí.

Nekřičte! Jak na to?

Úplně nejdůležitější je naučit se ovládat své emoce. Rodiče si musí uvědomit, že křikem nic nezmůžou. Křičíme většinou, protože se v nás nahromadily potlačované emoce (smutek, strach, zklamání…). Bude možná velmi obtížné odnaučit se křičet na dítě. Hlavní je uvědomit si, že je důležitá změna. A to sebe i dítěte. Rodiče musí umět krotit své emoce. Jde o to, abyste byli dítěti vzorem. Od rodičů se dítě učí empatii a když na něj budete křičet, ono bude křičet na vás.

Vy jste dospělí, ale děti mají nárok na to, aby se chovaly jako děti. Nejsou zralé, na rozdíl od vás. Zkoušejí, co si mohou dovolit, kde mají své hranice. A rodiče jim ty hranice musí ukázat. Nikoliv křikem.

Dítěti slibte, že na něj nebudete křičet. Ale důrazně mluvit. Klidně mu řekněte, že se chcete naučit na něj nekřičet. Že tak jako po dítěti chcete, aby něco dělalo nebo nedělalo, tak i po sobě chcete, abyste už nekřičeli.

Pokuste se vžít do situace dítěte a podívat se na věc z jeho pohledu. A to i ve chvíli, kdy dítěti nastavujete hranice, které by nemělo překročit. Dítě musí vědět, že jste na jeho straně, že nebojujete proti němu. Samo se pak bude snažit vašim požadavkům vyhovět a ne stavět se stále do opozice.

Každý občas máme špatnou náladu a špatný den. Nenechte se však takovým dnem převálcovat. Je toho na vás hodně? V práci se nedaří, doma nepořádek, rozbilo se auto a doma vás pak vytočí jen drobnost, co dítě udělalo nebo neudělalo. To je jen kousek k výbuchu. V tuto chvíli je důležité se zamyslet a uvědomit si, co špatnou náladu způsobilo. A raději se zklidnit, relaxovat. Ne aby vaši špatnou náladu odneslo dítě.

Když už vybouchnete, zastavte se a zhluboka dýchejte. Pokuste se udržet nervy a nezačněte křičet. I vy si musíte uvědomit, že děláte něco, co nechcete. A na dítě pak začněte mluvit a řešit situaci, až z vás zlost vyprchá. Pokud nepomůže dýchání, odejděte do jiné místnosti. Zkuste si třeba omýt obličej ledovou vodou. Dělejte cokoliv, co odvede vaši pozornost od toho, čím vás dítě rozčílilo.

Shrnutí

Důležitá je komunikace s dítětem. Když si dítě s rodiči rozumí a komunikuje s nimi, je pak lépe připraveno na kompromis. Když budete s dítěte trávit dostatek času, budujete si tak přirozenou důvěru dítěte.

Rodiče musí být trpěliví, i tehdy kdy je dítě tvrdohlavé a zatvrzené. Pokud budete křiče, nebo dokonce použijete násilí, situace se jen zhorší. Buďte trpěliví. Děti se učí nápodobou, napodobují své rodiče a jejich chování, ať už vědomě či nevědomě. Dítě vaše chování ve vypjatých situacích odkoukává.

Vysvětlujte, mluvte, nenuťte. Učte dítě brát, ale i se dělit. Nenuťte ho, aby něco udělalo, ale vysvětlete mu, jak situaci vidíte a vnímáte vy. Nenuťte například dítě, aby půjčilo hračku, když nechce. Dítě k tomu má svůj důvod.

I děti si uvědomují své chyby. Dítě by si po špatném chování mělo uvědomit, že se chovalo špatně. Chování neodsuzujte, ale snažte se zjistit příčinu špatného chování.

Dítě oceňte za správné chování. Když se dítě chová dobře, řekněte mu, že vám dělá radost, že jste na něj pyšní,… Sdělte mu své pocity.