Je zvláštní, jak se v životě dítěte střídají různá období. Dcerka měla období, kdy naprosto odmítala zeleninové příkrmy, pak taky období, kdy usínala jen s malým polštářkem (tzv. šmuchlánkem), má období, kdy si chce pouze číst knížky a jiné hračky ji nezajímají nebo období, na jehož konec zatím marně čekám a to je období odmítání pokračovacího mléka. Jedno je pro mne ale nejhorší, a to je období, kdy se nechce nechat přebalit.
Tedy, přesněji řečeno, nechce si nechat dát suchou pampersku. V klidu leží na přebalovacím pultu, nechá si odstranit mokrou plínku, případně se ještě vycvrčkuje do nočníku, pak ji položím zpátky na přebalovák, otřu vlhčeným ubrouskem a pak to začne....
Opatrně a v klidu sáhnu pro suchou pampersku, hezky si ji protřepu, natáhnu a připravím, pak uchopím dcerku za nožky (v levé ruce nachystanou pampersku) a ..... přesně v ten okamžik, kdy ji držím za nožky s nadzdvihnutým zadečkem provede dcerka bleskurychlou otočku s následným vystřelením ručky na hromádku čistých pampersek, kteréžto začne okamžitě rozhazovat jako Večerníček lístky pohádek. Pardon, abych jí nekřivdila, některou pampersku po maminčině vzoru rozbalí a a natáhne. Pak teprve ji odhodí za sebe. Já, stále ji držíc za oba, případně pouze už za jeden kotník u nožky, musím odložit svou nachystanou pampersku, pak se pokusím dcerku zpacifikovat a zabavit ji nějakou hračkou, aby chviličku v klidu poležela. Když se natáhnu pro hračku nad ležící dítě, provede toto prudký kop nožkou a to prosím přímo do maminčina břicha. Poté, co zmizí tma a hvězdičky míhající se mi před očima, přeskočím ostatní, většinou krajně neúčinné donucovací prostředky typu klidná domluva, hlasitá domluva, úpěnlivá prosba, fyzická síla nebo autoritativní rozkaz a přistoupím rovnou ke krajní variantě - tj. ke zpěvu. Ten dcerku zaujme, takže ji dokážu alespoň aplikovat pampersku. Zapínání bodyčka mezi nožkama dítěte, které buď sedí nebo se kroutí jako překopnutá žížala, je již oddechovou disciplínou.
Rovněž mám trik na to, jak navléci punčocháčky děcku divoce kopajícímu nožkama - chca nechca jí půjčím svůj mobil, který mám u této příležitosti samozřejmě vychytrale po ruce. Ten ji zabaví, takže zapomene na to, jaká je legrace oblékání punčocháčků, přestane kopat a já jí je obratně natáhnu. Oddechnu si, že to máme zase na hodinku za sebou a v duchu pronáším tiché modlitby za brzký konec tohoto období - pokud možno dříve než to na mne zanechá nějaký fatální následek..... Minulý týden jsem totiž svému psovi řekla: Hačni si tady a nezlob! Tak nevím.....
Přečtěte si také další články o výchově dětí:
Darování vajíček
Tereza Holubová
Biopotraviny pro děti
Medusa