Vím, že tento článek není ryze „maminkovský“, ale dotkl a stále se dotýká celé naší rodiny, protože náš pes, tedy fenka, je zkrátka členem naší rodiny. A navíc... domácí porody jsou teď v módě. Jak to vše začalo? Máme šestiletou fenku, která již po několika posledních háráních měla falešnou březost, a tak jsme se rozhodli, že jí tu touhu po potomcích splníme a štěňátka jí dopřejeme. 
Naše fenka Džouzina hárá a se bleskově rozhodujeme, co ji tak zkusit nakrýt. Alespoň jednou za život jí dopřát štěňata. Ale kde seženeme potencionálního otce? Nakonec vyhrál kámoš Badík, který se své role zhostil na výbornou, a to to dělal poprvé. A po pár týdnech na ultrazvuku zjišťujeme, že Džouzka je opravdu březí. Hurá budeme mít štěňátka.
Den D se blíží. U psů trvá březost asi 63 dní. Džouzina je už 67 den po nakrytí a pořád nic. Nervy pracují. Tedy ne její, ona je v pohodě, ale nervy páníčků jsou na pochodu. Krom toho, že už dlouhou dobu na zahradě dělá výkopy, hrabe a chce hnízdit, tak od rána je divná. Zrychleně dýchá, funí, leží, popochází, nežere... Je to tady! Džouzina rodí! Celý den si takhle profuněla a my se těšíme, že v noci porodí a my se ráno vzbudíme a porodní box bude plný štěňátek. Ráno vstáváme, Džouzka spí a štěňata nikde. Je tu 68. den po nakrytí a čuba pohodaří, jako by měla být těhotná ještě pár měsíců. Brzy odpoledne se jí začala uvolňovat hlenová zátka. Voláme veterináři, který nás uklidňuje, že je vše v pořádku. Prohlašuji, jaké jsou to nervy a že bych snad raději rodila sama.
Den D je tu! Děti jsou uloženy a kolem deváté večer Džouzka párkrát zanaříká a první štěně je na světě. Čerstvá mamina se své role zhostí na výbornou, mrňouska zbaví plodových obalů, překouše pupeční šňůru, sežere placentu a potomka olizuje. My fotíme, budíme starší dítě, které s námi nadšeně sleduje dění v porodním boxu. Po hodince je již lehce a bez úpění na světě druhé štěně, o které Džouzina pečuje stejně jako o první. Po chvíli je tu třetí, o které se také stará, ale štěně se ne a ne chytit, leží a vypadá bez života. Bereme suchý hadřík a štěně třeme, dáváme hlavičkou dolů, aby vdechlá a spolykaná voda vytekla. Štěně po chvíli začíná občas pěnit, bublat a probírat se k životu. Hurá. Je jedenáct hodin večer a jdeme spát s tím, že do rána snad ještě nějaká štěňátka přibudou. Ještě nestačíme zaplout do postele a už je tu čtvrté štěňátko. Vše fotíme a dokumentujeme. A teď už opravdu zaléháme.
Během spánku a pauz na kojení mladšího dítěte kontroluji porodní box a ve tři hodiny ráno nalézám páté štěně, krásně očištěné, ale bohužel mrtvé. Tipuji opět na vdechnutí a spolykání vody. Do rána už žádné další nevylezlo, a tak se radujeme ze čtyř štěňátek – dvou pejsků a dvou čubiček. Mladší dítě se od porodního boxu nemůže odtrhnout, stojí u něj a s nadšením volá: „šeňatáááá“. Starší nechce jít do školy a radši by se od štěňat nehnulo na krok. Čas, který strávíme pozorováním štěňátek v porodním boxu, by se dal počítat na hodiny. Jsou nádherná, roztomilá, bojí se, spí, čůrají a kakají a tak pořád dokola stejně jako jejich savčí kolegové – lidská mláďata. Je úžasné, jak to příroda vymyslela, že čuba sama věděla, co má kdy během porodu dělat a my jsme byli, krom oživování jednoho štěněte, tiší pozorovatelé jednoho takového malého zázraku, kterých se na světě každou minutu, každou vteřinu dějí stovky, tisíce...
A tak se u nás doma rodilo.
Darování vajíček
Tereza Holubová
Biopotraviny pro děti
Medusa