Nošení dětí I.

Přinášíme Vám první část obsáhlého článku o nošení dětí v šátku či nosítku. V tomto článku se budeme věnovat biologii lidského chování a nošení, nošení dětí v šátku, nošení a kyčle, nošení ve vertikální (svislé) poloze.

Biologie lidského chování a nošení

V roce 1970 etolog a biolog Bernard Hassenstein zavedl dělení mláďat savců podle jejich chování a vztahu mládě - matka na tzv. nošence, hnízdoše a běhavce. Mezi hnízdoše (z němčiny Nesthocker) patří savčí mláďata, která jsou vázána na rodiče na jednom místě (ptáci, štěňata, koťata). Hnízdoši se rodí se zavřenýma očima a uzavřenými zvukovody. Potřebují ochranu hnízda, kde je může matka zanechávat. Během nepřítomnosti matky se chovají tiše. Do běhavců, která hnízdo opouští patří mláďata vyvinutější, která jsou schopna brzy po porodu opustit „hnízdo“ a sledovat zdroj obživy – matku (hříbě, tele). Běhavci jsou zmenšeným obrazem svých rodičů. Zcela jiným stádiem vývoje prošli další savci – opice, primáti. Jejich mláďata jsou po porodu zcela fixována na matku, drží se jí za srst. Schopnost samostatného pohybu se objevuje až po určité době. Pro tato mláďata Hassenstein zavedl pojem Tragling (v angličtině clinging young). V češtině Šráček a Šráčková navrhli překlad „nošenec“. Člověk je tedy „pasivní nošenec“, resp. kojenec, který není schopen se matky držet. Musí být držen a podporován. Člověk se podobá svým příbuzným primátům. Pokud je mládě samo, znamená to totéž jako být opuštěno, což je život ohrožující stav a mládě trpí velkým strachem. Každá matka dnes může na svém dítěti pozorovat toto chování, když dítě odloží, odejde,..., toto chování je typické pro skupinu nošenců. Pro nošence je osamění život ohrožující stav, při které trpí strachem. Dítě začne plakat, když je zanecháno samo v místnosti. Nošenec je výsledkem přizpůsobení se nomádskému způsobu života lidí. Člověk se usadil před něco více než 10 tisíci lety, což je však příliš krátké období na to, aby došlo k biologickému a genetickému přizpůsobení se novým životním podmínkám (postýlkám, kočárkům, autosedačkám,…).

Do roku 1970, než profesor Hassenstein zavedl typ mláďat nošenců, se lidská mláďata počítala mezi hnízdoše. A takto se s nimi nakládá obvykle ve většině „moderního západního světa“ i dnes (matka přijde k postýlce – hnízdu, dítě nakrmí, přebalí,… a vrací do postýlky – hnízda).

Vědecký obor etnopediatrie konstatuje, že nošenci jsou biologicky přizpůsobeni na neustálý tělesný kontakt s matkou. Kojenci na biologické úrovni očekávají neustálý tělesný kontakt a stejnou péči, jaké se kojencům dostávalo před miliony lety, kdy docházelo k utváření jejich potřeb. Tento obor se zabývá také tím, v jakém vztahu jsou biologické potřeby a kulturně utvářené modely péče o dítě. V Evropě a Severní Americe rodiče posledních pár desítek nebo set let (v poměru k tisícům a statisícům let vývoje lidského druhu je to nic) volí pohodlnější cestu péče o miminko. Miminka dávají do postýlek, ohrádek, autosedaček, krmí podle časového harmonogramu, místo kojení na přání. Na nepohodlí miminka nereagují tak rychle. Tento styl však způsobuje plačící miminka, která nejsou na biologicky přizpůsobena takovýmto kulturním změnám.

O lidských mláďatech se mluví jako o nošencích pasivních (patří sem například i klokani, koaly). Vypadá to, že nošení zajišťuje matka a nošenec je jen pasivním objektem. Při důkladném pozorování můžeme zjistit, že tomu tak není. Odbornice na biologii lidského chování Evelin Kirkilionis popisuje, že děti zaujímají spontánně a vytrvale polohy, které nedávají smysl, pokud si neuvědomíme, že jsou adaptací na nošení. Pozná se to např.podle toho, když uchopíte dítě v podpaží a zvednete je z podložky, dítě při ztrátě opory ihned pokrčí nohy a zaujme tzv. Abdukčně flekční polohu. Takovým pohybem se malý nošenec prozrazuje. Pokrčením nožiček se dítě chystá zaujmout stabilní postavení na těle matky. Kirkilionis říká, že v době kdy lidský druh díky vývoji chůze a adaptaci nohy ztratil schopnost přidržovat se dolními končetinami srsti, došlo k přesunu mláděte z břicha na bok matky. V takové poloze do sebe dítě s pokrčenýma nohama a bok matky zapadají výborně. Specifické postavení nožiček a kyčlí můžeme pozorovat u malých dětí velmi často. Dítě tak vydrží v takové poloze i desítky minut, když např.zkoumá hračky, soustředěně si hraje. Takové chování vyžaduje značnou energii, a tak předpokládáme, že není nahodilé a zapadá do anatomických a fyziologických daností lidského druhu.

Nošení dětí v šátku

Z anglického Babywearing, tedy nošení dětí v šátku či „závěsu“. Jde o prastarou metodu, kterou používali a dodnes používají národy celého světa, kdy tak nosí, krmí a chrání své kojence a batolata. Nošení nenahrazuje inkubátor, ale podporuje těsný vztah matky a dítěte. Jde o formu praktického transportu dětí.

Nošení a kyčle

Dokladem o fyziologické podstatě této polohy je prevence léčby dysplazie dětských kyčlí. Jedním z prvních lékařů, kteří na tuto souvislost upozornili, byl japonský lékař Nagura. Ten ve 40. letech 20. století zjistil, že změna způsobu péče o malé děti patrně vysvětluje to, že se v Japonsku začal vyskytovat problém luxace kyčlí. Do přelomu 19. a 20. století to byl jev v Japonsku nevídaný. Jenže na počátku 20. století se v Japonsku objevil „evropský“ způsob péče o dítě a s ním i toto dříve nepozorované onemocnění.

Nošení tedy může být prevencí, ale i léčbou, dysplazie kyčelních kloubů. Nagurova studie inspirovala mnohé ortopedy. Např.němečtí ortopedi Bûschelberger a Fettweis se intenzivně věnovali zkoumání nošení na dětské kyčle a došli k závěrům, že nošení při správné poloze nožiček je příznivější než pasivní fixace, protože díky reakci na pohyby nosiče se i dítě mírně pohybuje a chrupavčitá oblast kloubu se dobře prokrvuje.

Z toho, co jsme výše popsali, je jasné, že fyziologickou polohou pro nošení dítěte je poloha vertikální. V této poloze je umožněn dítěti kontakt tělo na tělo v té největší možné míře. Vertikální poloha umožňuje matce vnímat čichem vůni dětské hlavičky. Reflexní chování dítěte při zdvižení z podložky a přiložení na tělo způsobuje zvednutí a pokrčení nožiček v tzv.abdukčně flekční poloze. To dokazuje, že dítě hledá oporu těla nosiče. I úchopový reflex pochopíme lépe, když si uvědomíme, že je pozůstatkem z doby, kdy se mládě rodu homo muselo samo držet pevně srsti matky a nošení bylo podmínkou jeho přežití.

Nošení ve vertikální poloze

Panuje zde v současné době jistá obava z této polohy. Odpůrci této polohy a odpůrci nošení obecně tvrdí, že může vést ke skolióze nebo kulatým zádům (kyfóze), když se vertikální polohy používá v době, kdy dítě ještě samo neumí sedět. Odpůrci dále argumentují špatným vývojem svalového tonu. Jde pouze o žádnou kazuistikou podloženou domněnku.

Evelin Kirkilionis provedla studii, do které zahrnula téměř 200 nošených dětí, které pozorovala do věku nástupu do první třídy. Ani u jednoho dítěte tato studie neprokázala žádnou souvislost mezi poškozením páteře a nošením ve vertikální poloze v raném období. Ke srovnání došlo s obdobnými výzkumy u nenošených dětí. A kdo by chtěl namítnout, že tato studie není vypovídající pro malý počet respondentů, tak může pro nošení argumentovat skutečnost, že 2/3 obyvatel této planety své děti nosí a jen 1/3 používá kočárky. A je velmi troufalé tvrdit, že by tato historicky rozšířená praxe byla zdraví škodlivá. Proto je naprosto nelogické svádět problémy se zády na nošení. Bolesti zad jsou typickým onemocněním západní civilizace, kde je nošení dětí okrajovým fenoménem.

Aby mohlo být dítě správně vertikálně nošeno, je nezbytné dodržovat fyziologická pravidla, jako jsou:

• Podsazení pánve podporující abdukčně flekční polohu nožiček dítěte. Také se to popisuje jako M pozice nebo věta, že kolínka musí být výš než zadeček.
• Dítě musí být pevně utažené na těle nosiče. Jedině tak bude zajištěna stabilní poloha a kontakt tělo na tělo.
• Nutné je zajištění hlavičky dítěte.

• Vyvarovat se nepřirozených a nevhodných aktivit, jako sport, běh, apod.