Co naší rodině přinesl rok 2015

Jak už to koncem roku bývá, i já bilancuji. Přemýšlím, co jsme všechno za tento rok prožili, co jsme zvládli, co nás potkalo. Před pár lety jsem tu zveřejňovala deníček jako těhotná, kdy jsem čekala své druhé dítě. Letošní rok 2015 nám do rodiny přivedl dalšího člena, tedy naše 3. dítě.

Co nás letos potkalo?

Letošní rok nezačal zrovna šťastně. Tedy co se mého zdraví týká. Ano, těhotenství probíhalo v pořádku a bez komplikací, co víc si přát. Ale má imunita byla v kopru. Nulová. Začátkem roku mě potkalo dvojité píchání uší, a že mě ani v dětství uši nikdy nepíchali, dvoje antibiotika, protože ty první nezabraly, zánět mezižeberních nervů, nepřetržitý kašel, při kterém jsem brečela bolestí….Naštěstí se tělo dalo do pořádku ještě pár týdnů před porodem, takže jsem byla na porod fit.

V dubnu, do krásného slunečného dne, a také na narozeniny mé starší sestry, se nám narodila krásná a zdravá dcerka. Porod byl nádherným zážitkem. Stejně jako mé předchozí dva. S více méně přirozeným průběhem a bondingem ihned po porodu. Jako zkušená rodička už jsem věděla, co mě čeká, věděla jsem, co při porodu chci, a co naopak nechci. Nemocniční personál milý, ochotný, vstřícný a bez mrknutí oka schopný akceptovat má přání.

Narozením dcerky nám začalo hektické období. Malá celé šestinedělí proplakala. Bylo to mé nejuřvanější dítě, ale i to jsme zažehnali. Kojení na přání, společné spaní v posteli a nošení v šátku miminku moc pomohlo a od svých dvou měsíců je z holčičky spokojené dítko. Ano, je stále velmi kontaktní, takže v dětské postýlce nespalo ještě ani jednou. Kočárek moc na milost také nebere. A prso je k dispozici stále. A já to vše přijímám a dělám ráda. Opravdu si ji užívám. Řekla bych, že snad i víc než starší děti, ač na ni mám nejméně času.

S třemi dětmi si opravdu moc klidu neužiji. Ano, nejstarší dítě má už 12 let, je samostatné, ale stejně se mu věnovat musíme zas jinak, abychom ho neošidili. Nějaká ta školní příprava, přezkoušení, pak zájmy. Prostřední dcerka začala chodit v září do školky. Po počátečním plačtivém týdnu je tam spokojená. Jenže, jak už to bývá, je často nemocná. Takže čtrnáct dní ve školce se střídá se čtrnácti dny doma, kdy se léčí z kašle, rýmy, zkrátka nosí domů ty školkové bacily, které vždycky chytne i nejmladší. A tak je to pořád dokola.

Letošek byl pro naši rodinu ve znamení výměny elektroniky. Po mnoha letech, co nám dobře spotřebiče sloužily, vypověděly svou službu myčka, pračka, televize, lednice, počítač, mobilní telefony,…. Takže jsme museli vše vyměnit. A vzhledem k tomu, že zbývá pár dní do konce roku, čekám, co se ještě rozbije.

Co jsme nestihli?

Nestihli jsme vymalovat. Takové schodiště je v úrovni dětských rukou ušmudlané, to jak dcera se vrací ze zahrady a přidržuje se zdi. Proč se nechytne zábradlí na druhé straně schodiště nevím.

Nestihli jsme naučit naše dva psy pokročilým povelům.

Nezvládám mít dokonalou domácnost. K dokonalosti, tedy co do uklizenosti a čistoty, má daleko. Ale děti jsou šťastné. Nádobí na lince je nevzrušuje. Umývadlo zapatlané od barev jim vůbec nevadí. Projít bytem vyžaduje umění balancovat na špičce nohy, protože tu na vás číhá kousek lega, a že došlápnutí bolí jak čert, tu šlápnete na dětskou hračku, která na vás zapíská. Někdy volím chůzi typu „jede buldozer“ a hrnu haldu hraček před sebou, nebo rozrážím.

Nestihli jsme si zadělat na čtvrté miminko. A už ani nestihneme. Doufám nikdy! Tři už stačí, jo!