Jedináček

Jedináček je dítě, které vyrůstá bez sourozence, ať už bez vlastního nebo nevlastního sourozence. Směrodatné je to, zda je v rodině další dítě, s kterým sdílí čas a prostor při společných každodenních činnostech. V naší společnosti je post jedináčka opředen mnoha předsudky a mýty. Na jedináčky se pohlíží jako na rozmazlené děti, které jsou zvyklé mít vše, na co si vzpomenou, které se neumí dělit a které jsou zvyklé, že se vše točí kolem nich. Pojďme se podívat na to, jak to s jedináčky ve skutečnosti je.

Jedináčky jsou často neprávem označováni za sobecké a netolerantní. Toto označování však není založené na objektivitě. Jsou situace, kdy se stejně chovají i děti, které vyrůstají se sourozenci. V mnoha situacích jde spíš o povahu dítěte. Jsou děti, které se rády podělí, jsou družné, výborně komunikují s vrstevníky a jiné děti, které se snaží prosadit za každou cenu. A je úplně jedno, jestli jde o jedináčky či nikoliv. Je pochopitelné, že jedináčci mají pro rozvoj jiné podmínky než děti se sourozenci. Jedináčci tráví více času s dospělými, nejsou zvyklé se dělit, protože nemají s kým, nejsou zvyklé se prát, žárlit a soupeřit.

Jedináčci jsou neustále v centru pozornosti rodiny. Rodiče si své jediné dítko hýčkají. Finanční částka určená na hračky, koníčky a další dětské věci se nemusí dělit mezi více sourozenců. Často rodiče jedináčků ve výchově chybují přehnanou péčí nebo nepřiměřenými nároky na dítě. Také mívají rodiče jedináčků tendenci dítě příliš ochraňovat. Jistotu a umět spolehnout se na vlastní schopnosti však může dítě získat jen tehdy, pokud mu rodiče nechají volný prostor a vloží mu důvěru.

Jedinými partnery jedináčka jsou rodiče. Zpravidla mu věnují víc času, lásky a pozornosti než věnují rodiče s více dětmi svým dětem. Jedináček tak bývá hůř připraven na kontakt s vrstevníky. Umí však lépe zacházet s dospělými a využít je pro své cíle. V manželství či lásce dle statistik mívají víc potíží než lidé se sourozenci. Nejlépe je, když bude mít jedináček partnera, který má sourozence opačného pohlaví, naopak nejsložitější bude vztah dvou jedináčků.

Pokud si uvědomíme, že jediným komunikačním partnerem jedináčka je dospělák, nikoliv dítě-sourozenec, vrstevník, tak zjistíme, že jedináček je více vtažen do světa dospělých. Jedináčci proto bývají více uvědomělí a přemoudřelí. Pokud se na vztah jedináčka a rodiče podíváme z prostorového pohledu, zjistíme, že dítě se stále dívá na své okolí s hlavou zakloněnou. Jedináček touží vyrovnat se světu dospělých, zapadnout do něj a být jeho součástí. Takové dítě má pak možnost vžít se do pozice nejslabšího článku rodiny a podle toho se i chovat, nebo možnost se upozadit a chovat se tak, aby nebylo na obtíž. V obou případech je to pro dítě velmi složité.

Co mohou dělat rodiče jedináčka? Snažit se co nejvíc kompenzovat absenci dalšího dítěte v rodině tím, že bude jejich dítě – jedináček trávit spoustu času s vrstevníky, např. na kroužcích či kolektivních sportech, kde bude mít dítě možnost poznávat a pronikat do vrstevnických vztahů. Stejně tak mohou rodiče dítěti zajistit kontakt s vrstevníky třeba častými návštěvami příbuzných či známých s podobně starými dětmi. A hlavně je důležité, aby si rodiče jedináčka našli čas na společné hraní, blbnutí a nekontrolované řádění s dítětem.

Pokud dítě má sourozence s věkovým odstupem šest a více let, říká se takovým dětem kvazijedináčci. A takové děti vyrůstají v mnoha ohledech jako jedináčci.