Dvojjazyčné děti a jejich výchova

Naučit se nějaký světový jazyk je pro nás dospělé obtížné. Začne-li se dítě učit cizí jazyk ve školce či škole, je to pro něj jednodušší. Ale co když se na dítě již od narození mluví dvěma jazyky? Maminka jedním jazykem a tatínek jiným? Jde o dvojjazyčnou, neboli bilingvální, výchovu. Děti, které pocházejí z dvojjazyčných rodin, si druhý jazyk osvojují jen tak mimochodem a hlavně velmi efektivně a mnohem dokonaleji, než později děti ve škole. Dvojjazyčná výchova s sebou přináší i další pozitiva – děti z takových rodin bývají mnohem tolerantnější vůči jiným kulturám a jsou celkově přizpůsobivější a flexibilnější.

Když pochází každý z rodičů z jiné země (s jiným jazykem) a rozhodnou se každý mluvit s dítětem vlastní řečí, bude mít dítě dva rodné jazyky. Takové dítě, které od raného věku naslouchá dvěma jazykům má oproti jiným dětem velkou výhodu, neboť plynulé vyjadřování ve dvou světových jazycích je pro něj do budoucna velké plus.

Bilingvismus

O biligvismu se mluví tehdy, pokud je osoba schopná hovořit plynně dvěma jazyky. Ano, kdokoliv, kdo se krom své mateřštiny naučí ještě další jazyk, se může stát bilinválním, třeba jazykovým studiem, pobytem v cizině. Ale bilingválním je jen ten, kdo oba jazyky zvládá na stejné úrovni, tedy ten, kdo je schopen v obou jazycích i myslet a nemuset si překládat. Myšlení v daném jazyku se nazývá vnitřní řeč. Jazyk, který používáme pro vnitřní řeč, bývá mateřština. Ale dvojjazyční lidé mohou pro vnitřní řeč používat oba jazyky, vždy ten, který mají s určitou situací spojený.

Dvojjazyčná výchova – pravidla

Aby si dítě osvojilo správně oba jazyky, je nutné dodržovat určitá pravidla. Aby dítě nepletlo oba jazyky dohromady, je nutné, aby s ním každý z rodičů důsledně mluvil jen jedním jazykem. Děti tak brzy pochopí, že s maminkou se mluví jinak než s tatínkem, a automaticky, co se samy naučí mluvit, budou odpovídat jazykem, kterým jsou tázány.

Pokud rodiče zvládají oba jazyky, musí se dopředu dohodnout na jazyku, kterým budou mluvit v rodině společně (u stolu, při hře,...). Odborníci doporučují, aby rodinným jazykem byl jazyk, kterým se nehovoří v prostředí, kde děti vyrůstají. Děti pak budou vědět, že doma se mluví jinak než ve škole, ve školce.

Pokud dítě má zvládnout oba jazyky zároveň, je potřeba, aby je slýchalo ve stejné míře. Pokud dítě vídá otce jen sporadicky (např. jenom víkendech) a ani nevyrůstá v prostředí otcova jazyka, bude pro něj osvojení se toho jazyk obtížnější. Pak je nutné dítěti vymyslet jiné možnosti osvojování daného jazyka. Např.prostřednictvím čtení pohádek, zpívání písniček.

Je naprosto nezbytné, pokud chcete, aby dítě zvládlo oba jazyky najednou, začít na dítě mluvit co nejdříve a oba jazyky používat v běžných každodenních situacích.

Myšlenka bilingvální výchovy má i své odpůrce. Ti říkají, že dvojjazyčnost zmate dítě. To pak nebude umět ani jeden jazyk. Nebude mít vlastní identitu, kterou člověk pro svou existenci tak potřebuje.