Když dítě mluví samo se sebou … dětská samomluva

Slyšeli jste už své dítě trpět samomluvou? Hrálo si v dětském pokoji a cosi vyprávělo, možná jste slyšeli, jak napodobuje čísi hlas nebo se s někým jako hádá, diskutuje, povídá. Máte obavu, zda je to normální? My vás uklidníme. Není se čeho bát. Samomluva je přirozenou součástí vývoje dítěte. Některé děti vás bohatstvím svých monologů mohou udivovat, že se o tom svěříte dokonce jejich pediatrovi, který vás však ujistí, že nejde o žádnou psychickou poruchu či vadu naznačující, že se psychický vývoj vaší ratolesti ubírá nesprávným směrem. Většina odborníků dokonce tvrdí, že je dětská samomluva důležitá a prospěšná pro duševní vývoj dítěte.

Samomluva a její prospěšnost

Z pohledu vývojové psychologie je samomluva malých dětí velmi přínosná, fyziologická a pro děti prospěšná. Není potřeba se obávat o jejich duševní zdraví. Spíše naopak. Většina dětí mluví sama se sebou. Mnohokrát to my dospělí ani nepostřehneme. Samomluva je vlastně takové uvažování nahlas. Dítě se pomocí samomluvy učí. Samomluva slouží jako prostředek pro vyrovnání se se stresovými problémy nebo při léčbě úzkostí dítěte. Dítě se z problémů samo sobě zkrátka vypovídá.

Období dětské samomluvy

Dětská samomluva se dle amerického psychologa Lawrence Kohlberga dělí na pět období, kterými si dítě prochází. Každé dítě je individuální jedinec, a tak nemusí projít všemi pěti stádii. Některé děti mají tato období výrazná, u jiných to ani nezaznamenáme. Jsou děti, které všemi obdobími neprojdou vůbec (jde většinou o děti, které jsou velmi impulzivní a jednají rychleji, než přemýšlejí). Tato období jsou v dětském vývoji fyziologická, stejně jako specifická období vzdoru či separačí úzkosti, strach ze smrti, apod. Pokud se děti naučí vyrovnávat se s obtížnými situacemi pomocí samomluvy, bude to pro ně mít krátkodobě i dlouhodobě pozitivní účinky.

V kojeneckém a mladším batolecím věku se nikdo nepozastavuje nad tím, když si malé dítě v postýlce či kočárku samo pro sebe brouká, vrní, později i vypráví samo pro sebe. Je to součástí hry, zábavy a učení. Dítě má radost, že se může hlasitě projevit.

Ve starším batolecím věku je z broukání rázem jednoduché vyprávění. Dítě si povídá při hře, před usnutím vede monolog. Vysvětluje a popisuje, co prožilo. Vypráví příběhy. S kýmsi si povídá. Určitým způsobem to můžeme chápat jako jakousi svéráznou formu meditace.

S růstem a vývojem dítěte roste i úroveň dětské samomluvy. V předškolním a mladším školním věku se jedná už o seriózní dialog. Dítě klade otázky, zároveň na ně samo odpovídá, vysvětluje, poučuje. Jde o utřídění vlastního světa. Poměrně často se stává, že má dítě v tomto období imaginárního kamaráda.

S blížící se pubertou, tedy ve starším školním věku, se samomluva ztišuje. Je méně zřetelná. Dítě už ví, že mluvit pro sebe se ve světě dospělých a na veřejnosti nedělá. V tomto věku pomáhá samomluva určovat směr, soustředit se.

V období dospívání a následně v dospělosti už se člověk většinou stydí mluvit sám se sebou. Myšlenky už probíhají v hlavě. Nahlas už dospívající jedinec a dospělí nemyslí. Ovšem pokud je člověk sám a samomluvě se zcela nezavřel, jsou chvíle, kdy i v tomto věku mluvíme sami se sebou. Samomluva je pomocníkem, motivátorem, povzbuzovačem a naším fanouškem. Samomluvou si člověk dodává kuráž zvládnout obtížné úkoly, nebo se pomocí samomluvy raduje.