Maminky.eu - těhotenství, porod, mateřství, kojenci, batolata, děti a vše kolem

Markétka (můj porod)

Už me to těhotenství zmáhá, jsem nateklá, unavená, už bych chtěla porodit...Píše se den 23.5 2004 a je mi nějak divně, že by nastal den D?

Odjíždíme s manželem za jeho kamarádem a už cítím, že jsem nějaká mokrá, ale pořád tomu nevěnuju pozornost. Manžel pracuje na záchrance a nechtěla jsem vypadat jak uhekaná ženská. Přijeli jsme za jeho známíma také na záchranku a tam mi už bylo dost divně, bolest v zádech byla nesnesitelná a najednou jsem si uvědomila, že se bolest vrací v určitých intervalech, tak jsem to zkusila jenom tak změřit a ejhle ono to bylo po 6 minutách...Musela jsem teda přede všemi oznámit že rodím. Samozřejmě mě chtěli všichni hned vyšetřovat, ale já se nedala a jeli jsme do porodnice.

Manžela jsem u porodu nechtěla, tak jsme se rozloučili a já vkročila na porodnické oddělení. Nepříjemná sestra mě položila, přišel lékař a řekl mi, že porodím 4-5 kg dítě, což mě vyděsilo.Vůbec jsem se neotvírala a stahy jsem měla po 3 minutách, ale pořád jsem si říkala, že už brzo to skončí...Hodiny jsem nevnímala, lékař se na mě chodil dívat a kroutil hlavou, prý kdybych se otevřela tak to mám už za sebou, ale já nebyla otevřená ani na 3cm. Stahy jsem proskákala vedle postele, už jsem začínala mít pocit, že to nezvládnu...

Najednou to byl strašnej fofr. Přišel lékař a já z dálky slyšela, že mě připraví k operaci, že musejí udělat císařský řez. Ohli mě do klubíčka, píchli do zad a už na mě nikdo nemluvil. Cítila jsem šílený tlak na břiše, jakoby mi někdo trhal žebra a najednou vyndali miminko, řekli mi, že mám holčičku, ale mě zarazilo to ukrutný ticho na sále...všichni kolem lítali a já až ted začala plakat....Slzy strachu......Probudila jsem se večer 25.5, řekli mi že jsem rodila 18 hodin a nakonec že museli přistoupit k císařskému řezu. Ruce jsem měla rozkousaný do krve, ale pan doktor říkal ,že jsem byla hodně statečná, že jsem si zkusila, ale že se pořád snažili, abych porodila přirozeně. Bohužel, miminko už nemělo sílu a já taky ne.

Dnes jsou Markétce pomalu 4 roky, o bolesti už nevím a denně si říkám, jak úžasnou mám dceru. Je to naše zlato..Je ve věku, kdy se s ní zasmějeme a dnes už porod neřešim, proto přeju všem maminkám hodně sil a věřte, že na bolest zapomenete rychle a miminko za to stojí..

Markéta